CHOVATELSKÁ STANICE SIBIŘSKÝCH KOČEK de CLAIRE*CZ

   10.01.2008 - Poohlédnutí za rokem 2007
   20.07.2007 - Jak to všechno začalo

  Poohlednutí za rokem 2007

      Když si tak v koutku duše vzpomínám, co všechno se událo v roce 2007, tak se mi před očima objevuje obrovský nápis: "KONEČNĚ ZMĚNA V TVÉM ŽIVOTĚ!!" Vím, že se mi klientela v mém profesním - účetnickém životě rozrůstá. Jsem za to moc ráda, těší mě to. A živí mě to! Navíc teď kromě mě a mé dcery, taky mé chlupaté miláčky, že? Děkuji rodičům, přátelům i všem svým známým, že vydrží mé "rozplýváníse" nad mými kočičáky. Někdy si připadám jako marťan, který přistál na úplně cizí planetě. Naštěstí jsem v tom uplynulém roce našla několik přátel, kteří se úplně stejně rozplývají nad svými miláčky a já si nepřipadám jako ten zmiňovaný marťan. A za to jsem ještě radši!
      Já milovala od malička jakékoliv zvíře s výjimkou pavouků - ty teda opravdu nemusím a teď už mám na ně doma skvělé lovce :-) a nemusím je lovit do utěrky a třepat je z balkonu a být u toho celá obsypaná husí kůží :-) Doma v bytě s rodiči mě i bráškovi byl povolen maximálně křeček, morče, nebo rybičky. Já si od malinka šáhla na téměř každého psa a občas jsem to odnesla i pěkným kousancem. Dnes jsem ráda, že tuhle vlastnost po mě nezdědila moje Káťa, která je opatrnější. Mě to bohužel zůstalo dodnes, noooo možná na pitbula bych už dnes nesáhla ;-) Bráška se dal na pejsky a pořídil si bernského salašnického psa, Filípka. Za pár dnů mu bude rok. Je to miláček, jak už berňáci bývají. Bydlí u přítelkyně v rodinném domku, tak si může dovolit takové "tele". No a já se dala na kočky! Micinka je u nás od května 2005 a na konci roku 2006 už jsem pro ni začala intenzivně hledat kamarádku. Nejdřív mezi norskými lesními kočkami, ale když ty sibiřky byly tak sladké.... V únoru 2007 se narodila kočička Maniana v CHS SibSide*PL - černá stříbřitá tečkovaná. I když jsem si Manianu nakonec nevzala, s chovatelkou paní Ewou Faszczewskou si rády popovídáme na výstavách a aspoň se dovím, jak se Maniana má. Možná budu mít to štěstí a někdy Manianu uvidím na některé z výstav.
      Koťátka měla i paní Nekulová z CHS z Veveří, ale než jsem se rozhoupala, už byly zadané. Ale ... dala mi tip na koťátka v CHS Peridot po jejím kocourkovi Damianovi. Musela jsem počkat, než se koťátka vůbec narodí a 10.3.2007 se narodila 4 koťátka a mezi nimi byly 2 kočičky. Byla jsem první, tak jsem si mohla vybírat. Vybrala jsem si světlejší kočičku, stříbřitou želvičku Nougette. Byli jsme se na ni kouknout v dubnu a na začátku června jsme s Káťou znova nasedli na pendolino už s přenoskou a jely jsme si pro naše vysněné koťátko. Musím se přiznat, že nám plánované pendolino ujelo a my jely až o dvě hodiny později. V Praze u paní Třeškové jsme moc času neměli, do přenosky se nám stěhovala Nestlé a naše Nugetka se schovala pod linku :-) Nestlé byla tehdy ještě volná a Kačenka mě přesvědčovala, ať si vezmem obě. Dnes má Nestlé BIS koťat z Olomouce a BIV ze Světové výstavy, ale Nugetka je NAŠE! Káťa mi to pořád připomíná a já nedám na Nugetku dopustit. Ona by ji taky nevyměnila, jen by chtěla obě :-)
      Nugišku jsme si přivezli domů, mňoukala jen na ulici mezi svým domovem a metrem. V pendolinu už se ráda stočila do klína mé dcery a prospala celou cestu. Doma na ni prskala Micka, ale za pár dnů už spolu spinkaly v pelíšku. Nugetka Micku přesvědčovala k neustálým hrám a můj úsudek byl jasný ..... další koťě .... zlákána zlatou barvou kožíšku sibiřek jsem napsala paní Sochacké do CHS z Zimnej Krainy do Polska, kde byla k mání zlatá kočička Hermiona. Hermionka mi utekla o pouhý jeden den a dnes je čekatelkou na chovnou kočičku v CHS Matreshka v Singapooru. Kačka moc chtěla kočičku s bílýma packama a paní Sochacka jednu takovou nádhernou měla volnou. Inez byla opravdu moc pěkná už od malinkatého koťátka, se zimním kožíškem se snad narodila ... byli jsme za ní dvakrát a 4.10. jsme si ji přivezli domů. A to jsem poprvé viděla, že i naše Nugetka umí prskat a vrčet. To naše sladké stříbrné klubíčko umělo být taky protivné. Inezka houkala jako meluzína .... to jsem taky viděla poprvé. Naštěstí jim seznámení trvalo ještě kratší dobu než Nugetce a Micce. Za 10 dnů už byla Inez přihlášená na výstavu a tam se s Nugetkou opravdu sblížily a od té doby bez sebe nedají ani ránu. Staly se z nich nerozlučné kamarádky a při těch největších lumpárnách se k nim přidá s radostí i Micka :-)
      Pro mě je rok 2007 rokem slibujícím dalších spoustu krásných let s mými chlupatými kamarády. Je rokem přelomovým v mém životě. Vím, že za všechny tyhle moje radosti může Micka a Kačenka, která mi Micinku přinesla domů. Micinka, která na mě minimálně jednou týdně zaprská, protože se vyskytuju tam, kde se jí to nelíbí (to samozřejmě ani náhodou nevadí, když se tam vyskytuje Káťa) - ta může za všechno to šílenství, které se událo v minulém roce u nás doma, ta může za to, že jsem požádala o registraci chovatelské stanice a že se chystám chovat další sladká sibiřská koťátka. Ta může za to, že denně sedím nad knížkama o kočkách nebo na internetu a hledám informace o tom, jak udělat svým kočkám jejich život lepší. Za to ji budu mít vždycky ráda, to ona mě naučila, že každá kočka je jiná, má jinou povahu, kterou musím respektovat, pokud s nimi chci žít. Ke svým třem číčám se chovám úplně stejně, ale ony se chovají ke mně každá jinak ;-) Vychovaly si mě a vychovávají pořád. Ráda bych jim rozumněla všechno, ale občas se mi to nedaří. Ony jsou ale takové šikulky, že mi to dají najevo tak, abych je pochopila. Jsou to moje sluníčka, které mi denně dělají radost.

10.1.2008, Klára Kasíková

Na začátek

  Jak to všechno začalo

      V květnu 2005 moje tehdy desetiletá dcera Káťa přinesla domů koťátko, které našla na ulici. Dostalo jméno Micinka, ačkoli jsme si ještě nebyli jistí, jestli je to kočička nebo kocourek. Neumělo ani pít, natož jíst. Měla jsem o ni strach. Ale po první prochozené noci už něco slízla a pomaličku se mi do ní podařilo něco dostat.
      Veterinář nám potvrdil, že je to kočička, vyléčili jsme ušní svrab a šedivá kulička nám vyrostla do krásné mourovaté kočičky.
      Tomu mrňouskovi se podařilo mě přesvědčit za pár dní, že přece jen doma kočičku můžem mít. Kačence se to nepodařilo za celá léta. Ikdyž jsem od dítěte milovníkem téměř všech zvířat, pořád jsem měla odpovědi typu: "kočičce by bylo doma samotné smutno, víš že jsme věčně někde pryč". A najednou to šlo! Úplně jsem si přeorganizovala režim a když měla Micinka rok, už se u nás doma mluvilo o druhém kočičákovi. Ale protože mě kočky úplně dostaly, tak tentokrát jsem si už přála kočičku s PP na chov. Trošku jsem pokukovala po norských lesních kočkách, ale nakonec to vyhrály sibiřky.
      Micinka mezitím onemocněla a my vystřídali tři veterináře, než jsem se nakonec dopátrala, že má nemocná játra. Je na jaterní dietě a dostává ostropestřec v tabletkách. Konečně se nám začala uzdravovat, jaterní testy spadly na polovinu a je na ní vidět, že jí je lépe. Pořízení druhé kočičky jsem odložila .... až jsme si konečně s Káťou domů přivezly na začátku června 2007 tříměsíční sibiřskou kočičku Nougette Peridot*CZ.
      Nugetka je náš mazlíček, Micinka tou nemocí trošku zlenivěla, ale od Nugetky se zase nechá zlákat k divokým honičkám po celém bytě. Koukat na ně, je ta nejlepší televize na světě.
      Bydlím sama s dcerou a jediné zvířátko, které jsme kdy měli doma, byl křeček Jerry. Máme ho stále a kočičky ho chodí okukovat. Naštěstí jenom okukovat. Než nám Nugetka vyrostla do věku předepsaných třinácti týdnů, ještě jsme adoptovaly vodní želvu. Tak je nás doma nakonec šest, všichni jako právoplatní členové rodiny nejen s právem hlasovacím.

20.7.2007, Klára Kasíková

Na začátek